Takový normální život po mexicku

Spousta známých se mě ptá, jak hodnotím život v Mexiku. Otázka jasná a stručná.. no jo, ale s odpovědí to trošku vázne. Není vůbec snadné na ni odpovědět, ani nevím, kde bych začala. Spousta věcí je tu natolik rozdílných, a to k horšímu, a naopak se najde spousta věcí, při kterých si říkám, já tu asi zůstanu.

Ale abyste si udělali trošku obrázek, začneme s praktickými věcmi. Škola. Slovo dochvilnost je tu naprosté tabu, a tím nemyslím jen studenty, ale ani učitelům vůbec nedělá problém přijít o půl hodiny později s úsměvem na tváři. V hodinách si každý dělá, co se mu zachce. Když někdo dostane hlad, tak se jednoduše zvedne, jde si koupit něco k zakousnutí a bez problémů se dlábí před učitelem. Telefony jsou i v hodinách nezbytnou součástí, nejenže, když někdo volá, tak se klidně zvedne, jak student, tak učitel, a jde si hovor vyřídit, ale každý druhý Mexičan má svůj Blackberry (trošku ironie na to, jak pořád všichni nemají peníze) a používá ho místo poznámkového bloku. Blackberry je tedy nezbytnou pomůckou při referátu či jakékoliv prezentaci. O neustálém vypisování si na facebooku, se ani zmiňovat snad nemusím, to je naprostá samozřejmost.

A jaké jsou zásadní rozdíly, kterých si všimnete hned první den při návštěvě supermarketu? Sprchový gel tu téměř nenajdete, ale za to obyčejných mýdel tu mají narvané regály. A když jsem se ptala prodavačky po tekutém mýdle, tak na mě zírala, jak na přízrak. A na co ho slečno chcete? Snad na sprchování se, ne???!!!! V Evropě se neumýváme obyčejným mýdlem. To samé v bledě modrém platí pro tampony, co to je?? Nejsou!!!! Papírové kapesníčky se tu taky moc nevedou, na co taky, většina Mexičanů smrká do toaleťáku, který si nosí aj do hodin ve škole.

Jídlo… tvaroh, mák, kefír, obyčejný NESLAZENÝ bílý jogurt, ČOKOLÁDA.. to tu prosím neexistuje! Na druhou stranu tu dost převládá americký zvyk, tzv. six packy, všechno v menším provedení zabalené do balíčků po šesti, pivo, jogurty, sušenky, cokoliv..

U té čokolády se trošku zastavím, protože to bylo téměř to první, co jsem tu hledala. Pro Mexičany je čokoláda sušenka politá čokoládou, čokoládový koblížek (těch tu je mimochodem strááášně moc, různé tvary, příchutě a to vše za pár pesos). Jediné, co se tu trošku podobá čokoládě je Snickers nebo Ferrero Rocher a nebo malinkaté 20g čokoládové tyčinky. No, prostě katastrofa!!! Co mě taky dost překvapuje, je energetická hodnota, jak sladkých, tak slaných pochutin. Téměř na všech balíčcích je napsána nulová hodnota cholesterolu a obohacené o spoustu vitamínů a minerálů. Takže jedině tak si vysvětluju, jak je možné, že se tu každý druhý Mexičan neléčí na vysoký cholesterol, tlak a cukrovku.

Taky tu mají docela vtipné balení piv, slazených vod, olejů, no víceméně čehokoliv. Typické množství Coca-coly a vod vůbec je 210ml, 440ml, 600ml, 950 ml. Olej tu má třeba 675ml. Některá piva mají 365ml. No prostě jsou vtipní, to se jim musí nechat. Naopak, s jogurty netroškaří, ty se tu prodávají přímo po kilech.

V žádném supermarketu nesmí chybět lékárna s volným výběrem a dá se tu koupit téměř všechno. Jo, a když zaplatíte, tak si ve vozíku svůj nákup můžete odvést téměř až domů a je víceméně jedno, kde ho pak necháte, šak oni si ho najdou.

I když opustím nakupování, pořád mi zbývá spousta „rozdílných věcí“, o které se ráda podělím. Tak třeba, každé ráno, když se jdu sprchovat musím odpouštět vodu, dnes jsem čekala 9 minut než začala téct teplá, a to i tak se mnohdy nedá mluvit o teplé vodě. Záchody jsou tu kapitola sama pro sebe. To, že se papír háže do koše, místo do záchodové mísy, snad ani zmiňovat nemusím. Prý, aby se nezacpával záchod. No, to mi teda vysvětlete, proč ho máme každý týden dvakrát zacpaný. Pak, když se jdu nasnídat, tak si samozřejmě nesmím napustit vodu z kohoutku, na pitnou vodu máme speciální demižony. Varnou konvici tu taky neznají, takže voda se ohřívá jedině v hrnci, a to ještě musím mít štěstí, že vítr nezhasne plyn a já nemusím rozdělávat celý sporák, abych ho znovu zapálila. Nádobí se umývá ve studené vodě, jelikož na teplou by se přece muselo dlouhou čekat, a proto pro jistotu ani v kuchyni není udělaný přívod. Ale, má to tu i své pozitivní stránky, v kuchyni nejsem nikdy sama, občas mi dělá společnost ještěrka, cvrček, můra a v lepším případě šváb. No prostě, nenudím se tu, ale abych neunudila vás, tak pro dnes končím. Děkuji za pozornost a pokračování příště.

Seznámení se s veřejnou dopravou

Jako druhé téma, jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o zážitky s veřejnou dopravou. A že jich mám na rozdávání. Po městě tu jezdí „camión“, „makrobus“, „pretren“ a „tren ligero“. Všechno jsou to víceméně klasické autobusy (tren ligero je metro). Ehm… zas tak klasické teda nejsou (hlavně ty „camiones“), občas vypadají, že si zažili první světovou, zašlá barva, poloupadající nárazníky, dveře, které drží jen silou vůle. Nicméně to nejlepší přichází po nástupu. Nechci aby to vypadalo, že chudáky autobusy nějak haním, to vůbec ne, přece jen jsem za ně vděčná! Jen prostě mexický práh čistoty je trošku někde jinde, v porovnání s tím naším. Jedna kamarádka (Mexičanka) vždy tvrdí, že Mexičané musí prvně vyjet na cestu po Evropě, aby si uvědomili, v čem normálně žijí.

Zaskočí vás taktéž fakt, že řidič prodává každému cestujícímu lístek. Podotýkám, že se stále bavím o MHD! Šalinkarta nebo automat na lístky tu jsou naprosto nepochopitelné pojmy. Na druhou stranu, velké plus oproti dopravě v ČR, je cena. Za pouhých 6 peso (8,40kč) se dostanete, kam se vám zachce. Taxa je neomezená, tudíž můžete jet jak dvě zastávky (ehm „zastávky“, to je taky kapitola sama pro sebe), tak i hodinu. Výhodu tu mají studenti, lístek stojí pouhé 3 pesa (cca 4,20Kč), ale podmínkou je koupit si ho dopředu ve škole. No nekup to! Mnohdy se ale vůbec nevyplatí do narvaného busu vůbec nastupovat. Zácpy sou tak šílené, že je rychlejší, pohodlnější a snesitelnější jít pešky.

Abych se vrátila k těm zastávkám, tak ty tu, prosím pěkně, téměř neexistují. Jo, sem tam se tu klasická budka, jakožto zastávka, objeví, ale to ještě neznamená, že řidič musí zastavit. Pravidlo zní, kdo zvedne ruku, jede, neboli, kde se ti zamane, tam si stoupni, zamávej a řidič ti zastaví. Největší šanci máte na křižovatce! No, ale i tak se stane, že máváte jak diví na zastávce!! a bus si to šine dál. O jízdních řádech platí to samé v bledě modrém – nejsou. Když už jste na palubě, tak si musíte dávat pořádného majzla na způsob jízdy „brzda plyn“ a „kdo se dřív vecpe do vedlejšího pruhu“. No prostě horská dráha hadra. Jo a chodec nemá zásadně přednost před autobusem! A přechod taktéž není žádná překážka k zastavení.

Abych nezapomněla, autobusy neslouží jen jako přepravní prostředky. Občas nastoupí pouliční prodejci a snaží se udat, co se dá, rajčata, žvýkačky, nebo i stěrače na auto. Když máte opravdu velké štěstí, nastoupí místní „umělci“ a začnou hrát na kytaru, na harmoniku, zpívat a recitovat. A po představení samozřejmě očekávají zpětnou reakci v podobě nějakého toho pesa.

Taky si tu vůbec nemusíte lámat hlavu s tím, který autobus je ten správný. Prostě si některý zastavíte, zeptáte se, kam zhruba jede a buď nastoupíte nebo ne. Jednou jsem jela na party. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde se koná. Jediné, co jsem znala, byla adresa. Tak jsem se zeptala řidiče, jestli tu ulici zná a jestli by mi mohl říct, kdy vystoupit. Ale jistěže blondýnko, to je naprostá samozřejmost, v klidu si sedni a já na tebe pak zakřičím.

Zajímavý je také způsob hledání volného místa k sezení. Lidé si tu rádi sedají na sedadla blíž k uličce. Když už jsou všechno obsazena a najdou se i jiní, co by se rádi posadili, musí obtížně překračovat ty “uličkové“ a soukat se přes ně k oknu. Proč by se přece „uličkoví“ obtěžovali a přesedali si, nebo se nedej bože zvedli, aby vám umožnili si sednout. Pohodlí nade vše. Jakmile se však posadí, nezapomenou velice uctivě svému sousedovi poděkovat za „umožnění si“ sednout, načež je jim za jejich poděkování přitakáno vřelým úsměvem. Lidé tu slovy „děkuji“, „prosím“, „rádo se stalo“ opravdu nešetří.

Za zmínku stojí i způsob vystupování. Tím, že neexistují zastávky, musíte jednoduše dát znamení k zastavení, zmáčknout červený čudlík, který zazvoní přes celý autobus a záleží na náladě řidiče, jestli se znamením bude řídit. Jednou se mi stalo, že jsem ho zmáčkla a řidič místo zastavení přidal plyn. Tak jsem ho zmáčkla znovu a zase nic. Začala jsem být lehce nervózní, že přejíždím místo, kde jsem chtěla vystoupit a současně, že vůbec netuším, kam dále směřujeme. Mé nervozity si všiml jeden spolucestující a na celý autobus zakřičel „bajar“ (vystoupit). A řidič nic, tak se přidali ostatní a všichni křičeli „bajar“, „bajaar“, „bajaaar“. Až se tedy řidič uráčil, přibrzdil, já vyskočila a mohla jsem dalších deset minut pěšky cupitat po tmě v neznámé části města.

Další zajímavá příhoda se mi stala před pár dny. Byl to zrovna den, kdy začaly panamerické hry (Juegos Panamericanos 2011). Jedná se o klasickou olympiádu, která se koná jednou za 4 roky, jen s tím rozdílem, že se jí účastní pouze Američané, ať už z jižní či severní Ameriky. No a tentokrát mělo tu čest je organizovat zrovna Mexiko a zrovna Guadalajara, kde se nacházím. Ale zpátky k tomu, co se stalo. Jela jsem do jednoho nákupního centra cca 40 minut busem. Cesta tam proběhla celkem bez problémů, což se o té zpáteční říct nedá. Nejdřív jsem musela čekat víc jak tři čtvrtě hodiny, než přijel autobus, který jsem potřebovala. Ne, že by předtím „neprojel“ kolem, jen jednoduše nezastavil. (Slovo „neprojel“ taky není úplně nejvhodnější, jelikož byla taková zácpa, že auta více stála než byla v pohybu.) A řeknu vám, že to nebylo nic moc příjemného čekat u čtyřproudové silnice v 30 stupních.

Nakonec jsem se ale přece jen dočkala a během cesty zažila další příhodu. Bus se tak zaplnil, že bylo mnohdy lepší nastupovat zadem. To mě zlehka překvapilo. A oni pojedou zadarmo? Omyl! Po chvíli mi poklepala na rameno paní, co stála vedle mě a dala mi do ruky hrst drobných, ať je pošlu dál. Ahaa, tak přece jen nejedou bez placení. Princip spočívá v tom, že všichni, co nastoupí zezadu, vyberou peníze, které pak přes celý narvaný autobus pošlou k řidiči. Ten poděkuje a na oplátku jim přes celý autobus pošle lístky. Pak přijde další zastávka, někteří vystoupí, jiní nastoupí (opět zezadu) a celý proces se opakuje. Jednou dokonce nastoupil pouze jeden člověk a neměl drobné, tak poslal 20 pesos. A já tedy nejenže musela předat peníze dál, ale i dodat, že se jedná pouze o jeden lístek. A světe div se, za chvíli mi prošlo rukou jak zbytek jeho peněz, tak i jeho lístek. To je aspoň vstřícnost, laskavost, obětavost a poctivost. A z toho se dostanete v nepravou chvíli na nepravé místo a buď vás přepadnou, okradou, nebo v lepším případě podřežou. Trošku povrchní, nemyslíte?

Moctezumova pomsta

53! Že nechápete? To je počet dní, po které jsem se úspěšně, zuby nehty, vyhýbala Moctezumově pomstě (La Venganza de Moctezuma / La Maldición de Moctezuma). Ale je to tu! Bohužel, nebo bohudík?, ani já nejsem výjimka, nezapíšu se na seznam šťastných vyvolených, ale co už, aspoň mám nové zážitky, mám o čem psát a vy o čem číst. Všechno zlé je k něčemu dobré. Asi bych ale měla vysvětlit, o čem to vlastně mluvím. Nechci Vás nijak podceňovat, ale ne všichni musí znát posledního aztéckého panovníka Moctezumu (Montezumu) a s ním spjatou pomstu všem návštěvníkům Mexika. Údajně postihne téměř každého (jen Američani jsou mírně odolnější) a jedná se prostě a jednoduše o klasickou „sračku“.

No ale řeknu vám, že to není žádná sranda trávit dny a noci na mexických záchodech, které mají úžasnou vlastnost ucpávat se a při častém splachování nenapouštět vodu. Jo a taky české uhlí, Ercefuryl a Imodium na Moctezumovu pomstvu nezabírá. Takže rada číslo jedna, zbytečně netahat dříví do lesa. Na mexické bakterie, bacily a viry české léky jednoduše neplatí. No, ale i přes to, jsem si vzpomněla na vždy dobré rady našich maminek a babiček, co dělat při průjmu a vydala jsem se koupit si černý čaj. Na začátku jsem netušila, že to bude běh na dlouhou trať, vždyť černý čaj koupím aj v Kyjově v každém obchodě. No ale bohužel nejsem v Kyjově.

Abych nemusela jít moc daleko, zamířila jsem do menších obchůdku poblíž baráku. Samozřejmě neúspěšně. Poté jsem poprosila kamaráda, jestli by mi ho nezašel koupit do lékárny, opět bez výsledku. Tak jsem se teda přemohla a zašla do Soriany (supermarket). Tam jsem po dlouhém hledání našla směs šesti druhů čajů, mezi nimiž byl i černý čaj. Celá nadšená a v domnění, že když balení obsahuje 30 sáčků a 6 různých druhů (heřmánek, máta, citron, skořice, černý čaj, zeleny čaj), logicky by na každý druh mělo připadnou 5 sáčků, jsem čaj koupila. Nadšení mě opustilo okamžitě po otevření krabičky. V prvním momentě jsem černý čaj vůbec nemohla najít, v krabičce bylo asi 10 sáčků heřmánku, 8 citronu a černý čaj nikde. Tak jsem zanadávala, uklidnila se, podívala se znovu a našla celé 3 sáčky černého čaje!!! Asi nepochopím mexický způsob dělení příchutí ale budiž!

No nicméně tři sáčky brzo došly a já se nechtěla vzdát, tak jsem se druhý den vydala do dalšího supermarketu – nic. Obešla jsem další dvě lékárny – nic. Nonstop Oxxo – nic. Při cestě domů jsem čistě ze setrvačnosti zašla do dvou pidi obchůdků co máme u baráku. Nejdřív jsem vešla do toho, kde mě znají, chodím tak celkem často. Ale asi po dnešku přestanu!!! Než jsem stačila otevřít pusu a vyřknout mé přání, zeptali se oni mě „Kolik piv to bude_“ , „Prosím?“, „Ptám se, kolik chceš piv“?, „Já ale nechcu pivo“, „Nee??“… (no comment). No nicméně, černý čaj neměli, jen zelený. Nicméně s prázdnou jsem neodešla. Když prý smíchám zelený čaj s coca-colou, tak budu mít černý. Hned naproti je ještě jeden obchod, tak jsem aj tam nakoukla, abych si mohla připsat další čárečku na seznam pokusů a neúspěchů. Ale světe div se, měli černý čaj, sice jedno jediné balení, zahrabané kdesi na spodu regálu, zaprášené a špinavé, ale MĚLI. Tak jsem si ho celá šťastna koupila a teď ho popíjím. Tak na zdraví!

Žil byl jednou jeden blog...

Uf… konečně jsem se donutila k vytvoření svého prvního blogu! Ne že bych podobné choutky neměla už dřív, ale znáte to, lenost je daleko mocnější než touha. A přitom jsem už měla tolik cestovatelských příležitostí podělit se o své zážitky, ať už z pobytu v Ekvádoru, ve španělské Seville či v chorvatském Záhřebu.

Tentokrát se nacházím v Mexiku, v zemi kukuřice, tequily a mariachi. A i když s téměř dvouměsíčním zpožděním, chci se podělit o své zážitky, jak se svou rodinou, se všemi blízkými, přáteli i nepřáteli, tak i s náhodnými čtenáři… no prostě se všemi, koho to bude zajímat. A koho ne, tak prostě dál nečtěte!

No a jelikož, jak už jsem se zmínila, začínám blogovat s menším skluzem, doufám, že omluvíte počáteční přeskakování témat, ale slibuju, že se pokusím prvotní dojmy co nejrychleji dohnat a poté budu pokračovat tak, jak mi veškeré události, zážitky a zajímavosti přijdou pod ruku.